Dukovanský zpravodaj ATOMIX

Dojmy účastníka duatlonu - Kolesa, Kolesman a Kolesmánek aneb reportáž bývalého sportovce za sportovní vřavy.
Upravená vesnička Kolesa v příjemné východočeské krajině, léta páně 1999, den 18. měsíce září - toť čas a prostor dramatu. Terénem závodu je udržované dostihové závodiště, na dohled od elektrárny Chvaletice i od velkopardubického taxisu. Trať závodu: dva koňské okruhy klusem, jeden až dva okruhy na kole tak po deseti mílích anglických a závěrem ještě jednou klusem jako na koni.
Na 54 borců a na 33 borečků se sešlo na startu, z toho 16 borců z Dukovan. A jsme na startu závodu, připravit se prásk (výstřel). Chvíle váhání, kterým směrem po okruhu mám vyrazit, ale pak jsem se přidal k větší skupině. Později jsem zjistil, že ta druhá skupina byli rozhodčí.
Po dvou stech metrech se pořadí celkem ustálilo. Nevěda jak rozvrhnout síly, zvolil jsem vyčkávací techniku v závětří zvláštní dvojice starší muž - mladší žena. I to mělo svůj hluboký smysl. Starší muž je zkušený maratónský trenér a ta žena, tedy dukovanská Jana Matoušková, která nakonec všechno vyhrála, včetně krásného poháru a titulu nejaktivnější sportovkyně ČEZ. Tedy původně jsem chtěl vyčkávat o něco rychleji, ale ten trenér bez přestávky mluvil a tak důkladně kritizoval běžecký styl své sousedky, že jsem raději zůstal mimo dohled za jeho zády. Stejně se to nepodařilo, neboť na konci prvního kola ten pán prohlásil, že už nemůže a odpadl. Tím vyřešil i mou otázku, jak dlouho může člověk současně mluvit, běžet a dýchat.
První taktické hrubky jsem se dopustil v depu závodních strojů alias bicyklů. Při nasedání na stroj jsem položil takový důraz na čistotu stylu a nasazování různých pomůcek, že mi slibná rychlá skupina odjela. Chvilka sveřepé honičky, a pak jsem jen udýchaně tesknil. Nicméně zachránila mě chvaletická sběrací parta skalních cyklistů. Ta pobrala i další šlapuschopné odpadlíky. Vylepšili jsme celkový čas a v bojové náladě rychlé roty jsme vletěli do těch koňských hrbolů v dohodnutém směru.
Doběh do cíle byl nejinak než udivující. Dodnes jsem nepochopil příčinu tohoto jevu, že někteří mí přátelé například Drahoš Pospíšil nebo Jiří Holpuch, stáli se mnou na startovní čáře, pak jsem je neviděl a při mém doběhu do cíle už stáli za klandrem a vypadali jako vysprchovaní.
Nakonec mi tedy nezbývá než vyhnat myši ze sportovní obuvi i příště a s partou příjemných lidí strávit i některý z dalších sportovních víkendů.

František Kostiha, Dukovany

Zpravodaj ČEZ
...kliknutím zvětši...

Zpravodaj ČEZ
...kliknutím zvětši...